Jsem táta dvou dětí, a pokouším se být s nimi více parťák, než autoritativní otec z pozice síly.

Na výchovu dětí jsem nerezignoval – jen používám jiné výchovné nástroje:

• vlastní vzor
• partnerství
• dohody
• předávání zodpovědnosti (tam, kde je to možné)
• hlídání si svých vlastních hranic místo stavění hranic umělých okolo dětí.

Snažím se překonávat v sobě některé nefunkční výchovné vzorce z vlastního dětství, pramenící ze strachu. Ne vždy se mi to úplně daří, ale dělám to tak, jak nejlépe dovedu.

Mám úžasné děti. Nehrají žádné falešné hry, nezajímá je minulost ani budoucnost, prostě jen jsou. Žijí tady a teď, a jsou samy sebou. Nedávají mi nic diplomaticky najevo. Všechno řeknou na rovinu tak, jak to vidí a cítí. Jsou to malá zrcadla. Když na ně zvýším hlas, i ony pak zvyšují hlas. Když jsem nervózní, i ony jsou pak nervózní. Když se s nimi snažím dohodnout, i ony se pak snaží dohodnout. A když je přijímám takové, jaké jsou, objímám je, a říkám jim, jak je mám rád, i ony mě pak objímají, a říkají mi, že mě mají rády.

Učí mě žít, a v jejich zrcadle poznávat sebe sama. Snad se to od nich dokážu vše naučit, dokud mi tu možnost dávají, a dokud to ještě samy umí. Pokud to nestihnu, než dospějí, a samy to dočasně zapomenou, tak je tu ještě pořád možnost naučit se to pak společně od vnoučat 

Rád bych aby o mně jednou mohly moje děti říci, že jsem byl pro ně tím Tátou Parťákem z titulku této stránky. Zatím tam úplně nejsem, ale dělám, co můžu.