Gábinka(4) měla spát poprvé ve školce, a já měl tuto informaci předat učitelkám s tím, že si máma vyzvedne Gábinku odpoledne (s maminkou si děti střídáme).
Předpokládal jsem, že to celé proběhne úplně v pohodě.
Rozhodl jsem se, že Gábince řeknu předem a po pravdě, co ji čeká – tedy, že bude ve školce spát, a to jsem i doma ráno udělal. Vlastně jsem si ani nedokázal představit opak – tedy, že by se to dozvěděla až od učitelek, protože by se mohla cítit zrazená, že jsem jí to neřekl, a to jsem nechtěl.
Gábinka to vzala doma v pohodě.
Přijeli jsme do školky.
Dlouho to vypadalo, že předávka proběhne rychle, mezi dveřmi, ale když jsem byl na odchodu, Gábinka se na mě vrhla:

Gábi: Tati, já tady nechci spinkat
Já: Gábi, já vím, ty bys radši aby tě máma vyzvedla už po obědě
Gábi: Jooo, tati, domluvíš to prosím?
Já: Gábi, já bych rád, ale tohle domluvit neumím. Máma je v práci, a může tě vyzvednout až odpoledne.
Gábi: Tak mě vyzvedneš Ty? (nabírá na pláč)
Já: Gábinko to taky nejde. Dneska tě vyzvedává máma. Ale jestli chceš, budu tady s Tebou, jak dlouho budeš potřebovat, jo?
Gábinka: Joooo, a chytá se mě jako klíště.

Přichází paní učitelka: Gábinko, půjdeš se mnou?
Gábinka se ke mně tiskne
Já: Paní učitelko, ještě nám prosím dejte čas.
Paní učitelka: Jo, jasně, to já jen kdybyste třeba potřeboval odejít …
Já: Chápu, děkuju. (paní učitelka odchází).

Úplně jsem si v tom vybavil ty srdceryvné scény, kdy si učitelka v Ríšově školce přebírala plačící dítě, od kterého potřebovala jeho maminka odejít, napůl v amoku. Takhle jsem tam Gábinku nechat nechtěl.

Já: Gábi, až budeš připravná, tak mně řekneš?
Gábinka: Jooo

Jednu chvilku jsem měl dojem, že to možná nedáme, a že budu volat mámě, a pokoušet se domluvit, zda by souhlasila, abych Gábi vyzvednul po obědě já, a pak jí ji dovezl odpoledne. Pak jsem ale na Gábince uviděl, že to zvládne.
Byl jsem tam s ní všeho všudy asi dvacet minut a pak to najednou přišlo:
“Tati, tak už můžeš jít, já už to zvládnu”

Doprovodila mě ke dveřím, kde jsme se objali a rozloučili, a pak se rozběhla do třídy za dětmi.

Skoro se mi chtělo brečet. Gábinka mě tam potřebovala. Potřebovala vědět, že jsem v tom s ní, a že ji tam neopustím v pláči. Potřebovala vědět, že jí věřím, že to zvládne, a že se v tom o mně může opřít.
Já jí věřil, a Gábinka to zvládla, kočička moje malá.
Zvládli jsme to spolu