Ekonom Vladimír Pikora to pochopil, a napsal o tom nádherný a docela rozsáhlý článek do Reflexu, ve kterém mi mluví z duše, a který s radostí sdílím. Malá ochutnávka:
Ne — nejde o školu, nejde o úkoly. Jde o to, že v běžných životech posloucháme jakékoliv samozvané autority jen proto, že jsme zvyklí bezmyšlenkovitě poslouchat každého, kdo vydá příkaz, ačkoli ho k tomu nic neopravňuje. Takhle lidé slepě poslouchají lékaře, učitele, policisty a spoustu dalších.
Dnešní státní školství tak děti učí, že v životě jsou nesmysly, jež se „musí“ plnit, protože to poručí někdo, kdo si jen myslí, že může rozhodovat. A že když děti poslechnou, budou mít klid.
Celá kauza povinných domácích úkolů a trestů za jejich nenošení je nepochopena. Ve skutečnosti vůbec nejde o školu a domácí úkoly, ale o princip. Většina společnosti totiž stále nechápe, že co není zakázáno, je povoleno. Co není výslovně přikázáno zákonem, není povinné, a tedy vymahatelné a trestatelné!
Držím palce „Táto parťáku“. Zákony musí platit pro všechny – tedy i pro učitele. Jestli si někdo stále myslí, že předešlá slova byla o úkolech, jen tím potvrzuje, jak špatnou práci vykonali jeho učitelé. A speciálně pro každého takového: S domácími úkoly nemám problém, pokud jsou pro děti dobrovolné a pokud se u nich nevyžaduje spoluúčast rodičů. Mám problém s každým, kdo se mi neoprávněně pokouší namluvit, že mám údajné povinnosti, jež v realitě nemám.