Tak jsem včera s Gábinkou(3) koupil v obchoďáku sáček čokoládových koblih s dírou (donuty). Má je moc ráda – a já taky. Jeden si dala už cestou v autě – a byla z toho tradičně celá zapatlaná. Vždycky si říkám, že to není vůbec dobrej nápad, a nakonec jí ho v tom autě stejně dám 🙂
Večer jsme s dětmi přemýšleli, co si dáme na večeři, a já si vzpomněl na ten sáček donutů. Byly tam poslední čtyři, tak jsem dal jeden Gábince, jeden Ríšovi(6) a sám jsem si dal něco jiného s tím, že ty dva si když tak přidají, a když ne, zbude třeba na mě. Tajně jsem doufal 🙂
Ríša se po chvíli ptal, jestli je ještě na přidání, tak jsem jen potvrdil, že jsou ještě dva, ale pokud nebudou chtít, tak že si rád taky vezmu.
Po chvíli měli oba snězeno, a svorně se hlásili o nášup, tak jsem jim dal oběma ještě po koblize, a odskočil něco zkontrolovat do pracovny.
Najednou se do pracovny vřítila Gábinka, měla tu svou koblihu rozpůlenou, a jednu půlku mi dává do ruky se slovy “Tati na, to je pro Tebe”.